Vyšleh' plamen
z horkých kamen
z pece vprostřed
silných ramen.
Spálil, odnes
kousek žití
Oči to nevidí,
z očí svítí.

Všichni jsme sami
na svůj díl díla,
žebráme o účast
podlými hrami
marně.

V bezpečném lůnu
přejem si zůstat,
udržet zadnici
na měkkém trůnu
hlavně.

Na holých tělech
kabáty dřou nás,
nikdo však nevyjde
ven před svůj pelech
mravně.

Kážeme mravy
soudíme sebe
z prázdného tlachu
v minutě slávy
trapně.

Prosvětlená tma,
nejjemnější nitky droboučkých perel,
jež vyrostly z něhy,
nádech do rána zvlhlého mlhou
po deštivé noci
se sluncem v korunách smrků,
návrat do života
po trpkém čekání na ortel.
To všechno jsi, bohyně bytí
Bytí samo.

Hedvábné nitky mezi námi
proplétají nám srdce, voní jahodami
ta síla křehké pavučiny
utkané ze slov, pohledů
a pochopení
umí ta slova převést v činy
dává jim smysl
větší není

Na větvi se houpe,
v kaluži se koupe,
smrdí ulicí.
Štěstí v každým koutku
a v natrženým poutku
dva prsty visí
jak dva zuby
krysí.

Mocná jemnost,
jemná síla,
paprsek svobody
cestu už zná.
Vždycky je s Tebou
čistá a bílá,
jak pohled do vody,
zrcadlo beze dna,
jistota beze slov,
prosvětlená tma.

Jsou možná vítězství
v něž nikdo neveří
ani my sami?
Když uzavření krčíme se
ve tmě pod hvězdami
Krátké jsou cestičky
za prvním poznáním - kvantové skoky
Posedlost zklamáním
pak ukrajuje roky
Brodím se přes potoky, kličkuju mezi oky,
pro Tvůj klid přehluboký propláču dny a roky
Nejde jít zpátky
do Tvého ticha
Naděje na útěk
zadními vrátky
je lichá
Jde jít jen dál
a sebe s sebou
chtít
na cestu vzít

Láska
Jak zralá dáma,
co už ví.

Žádná cesta do neznáma.

Blízkost odvěká,
dotek toužící prohřát duši
trpícímu.
Přízeň člověka.

Pod tíhou
ještě nedozrála pokora,
ještě vznětlivý je
a přeci již mnohé přetavil
ve zlatý kov.

Má láska k němu
přichází z nepaměti
Byli jsme odtrženi?
Zradil? Opustila jsem?

Sdce se svírá
jak polozapomenutý sen,
na který už nesmíš sáhnout.
Zůstane v srdci malá díra.
Pálí a laská
Láska.