Když večer pláčou dávné zimy,
vzpomínky rýpou do peřiny.
Pálí jak ruce opařené
mučivé plány nezdařené.

Když večer spočine v náruči ticha,
přítomnost čistá poklidně dýchá.
Rozvoní mysl, prozáří stín
odvaha k cestám neznámým.

Přisedne si vrána k vráně:
"Nabídnu Vám svoje rámě,
já jsem vrána jasnozřivá,
vidím do hlav. Moudře kývá.

Druhá vrána posteskne si:
"Tahle schopnost mě až děsí,
nikdo neví, co já vidím.
Až se za ně všechny stydím!
Kéž by znali svoje chyby,
kéž jak my je viděli by!
Na svých větvích tupě dřepí
nebožáci hluší, slepí..."

"Co nám zbývá, sestro milá...",
první opět hlavou kývá,
"že my víme, to my víme,
však vedle nich nesedíme."

Veškeré mé síly
včera pohltily
přislušnice řiše hmyzí.
Veškeré mé úsilí
a naděje zhatily.
Kdo si myslel, že hned zmizí,
našel další živou veš.
A teď řeš!
Milimetrů bude pět,
jaro už je za vrátky.
Nezboří se z toho svět,
zatočí to s hmyzátky.

Já vím,
že zas narodíš se mi.
Teď tě jen oplakat,
odpluješ a zmizíš v podzemí.
Nabereš nových sil,
vztáhneš své údy,
rozvěsíš girlandy,
vezmeš si chůdy.

Nasadíš klobouček,
úsměv malovaný,
nepustíš přes něj
střely ani rány.

Trochu mě bolí,
čemu nerozumím.
Zeď stará se drolí,
prach padá do údolí.
A já zas neumím, co umím.
Cosi se stalo
tam dávno snad
a někomu vzalo
sílu si hrát,
na nohou stát.
Věčný má hlad.

Zářivá ranní obloha
jak růžová duchna od Boha.
A vlhkost voní ve vzduchu,
zima má letos poruchu.
Už slabý dech má Morena,
má stará bolavá kolena.
Jaro už sahá pro buben,
když Slunce zrána prosvětluje den.

Jsme v kolech osudu,
zub padá do zubu,
vidím tu obludu
schovanou na rubu.

Nosíme kabáty
šité už na táty,
čas není odvátý,
schytáš to po pátý.

Život jsou peřeje,
vyjeté koleje,
tomu kdo nebděje
zkomírá naděje.

Pálíš mě pod kůží
Jsi ten, co krade
Svobodu, štěstí,
Hýčkám tě, hade
Pouštím tě zadem
Proudíš mým hradem
Spíš na náměstí
Umírám hladem
Ve stínu pod růží

Zářivá maličká hvězdičko
Přijdeš si zvesela
Láska mě prostřela
Jsem tvá skrýš a ty mé jablíčko
Z jaké jsi planety
Kráčím ti v ústrety
Líbat tě toužím již na líčko

královno rovně stůj
tvoř dobře osud svůj
kráčej v něm s jistotou
pokorou, prostotou
a tvoje šlépěje
rozkvetou květy naděje