Přisedne si vrána k vráně:
"Nabídnu Vám svoje rámě,
já jsem vrána jasnozřivá,
vidím do hlav. Moudře kývá.
Druhá vrána posteskne si:
"Tahle schopnost mě až děsí,
nikdo neví, co já vidím.
Až se za ně všechny stydím!
Kéž by znali svoje chyby,
kéž jak my je viděli by!
Na svých větvích tupě dřepí
nebožáci hluší, slepí..."
"Co nám zbývá, sestro milá...",
první opět hlavou kývá,
"že my víme, to my víme,
však vedle nich nesedíme."
