Jsi mořem, kam plují všechny moje řeky,
jsi sluncem, které suší ještě stále vlhké rány.
Jsi můj blízký dávnověký.
Můj rozum vchází do ztracena.
Poznávám zevšednělé a ve všem změna:
jinotaj šedivého města zmrtvělého svou účelností
a nebo stará háčkovaná vesta se rodí nalezena
z mých stavů nevšednosti.
Co všechno osvobodíš,
než rozum najde cestu zpět?
Co tajného mi povíš,
když už mi převrátit chceš svět...
Kam odebereme se s věky?
Kam odcházejí zvadlé růže?
Mám připravit se na útěky?
Troufá si na trh tvoje kůže?
Málo z tebe znám, málo o mně víš,
a jsi tak blízký, blízký můj dávnověký.
