Kdo jsem?
Odkud kráčím?
Kam?
Na to se ptám a ptám...

Jsi mořem, kam plují všechny moje řeky,
jsi sluncem, které suší ještě stále vlhké rány.
Jsi můj blízký dávnověký.

Můj rozum vchází do ztracena.
Poznávám zevšednělé a ve všem změna:
jinotaj šedivého města zmrtvělého svou účelností
a nebo stará háčkovaná vesta se rodí nalezena
z mých stavů nevšednosti.

Co všechno osvobodíš,
než rozum najde cestu zpět?
Co tajného mi povíš,
když už mi převrátit chceš svět...

Kam odebereme se s věky?
Kam odcházejí zvadlé růže?
Mám připravit se na útěky?
Troufá si na trh tvoje kůže?

Málo z tebe znám, málo o mně víš,
a jsi tak blízký, blízký můj dávnověký.

Dal Adam Evě ruku na čelo
Smála se vesele
Až se jí z očí kutálely slzy
A měla žílu na čele

A Adam toužil
"Eva se štěstím chvěje"
Eva se smála
"Adam se také směje"

Leželi u sebe
Dva listy v mechu
Pro smích či pro potěchu
Leželi u sebe

A velká touha
A zákaz vstupu do nebe
Stvoření pro lásku
Myslíce na sebe

Leželi u sebe
Před branou do nebe
Vstoupili do sebe

Má láska v uličkách
přede mnou zmizela.
Sním o ní zvečera
v samotě při svíčkách.

Kam tolik pospíchá?
Nemůžu zavolat,
všichni by slyšeli
výkřiky do ticha.

A v tichu pokoje
v samotě usínám.
Jak vlastně za lásku
táhne se do boje?